Seriálů z lékařského prostředí je skutečně spousta. Jak by také ne, vždyť jde o prostředí, které si přímo říká o seriál. Lidé tam umírají a jiní jsou zachraňováni jako na běžícím pásu, a to všechno má přeci zákonitě hluboký emocionální dopad na postavy, které jsou svou prací ovlivňováni a pohlcování (není se co divit, mívají i služby dlouhé 48 hodin).Meredith Grey je dcerou kdysi velmi slavné chirurgyně. Ta vynalezla několik zcela nových operačních metod a mezi studenty medicíny je považována za legendu. Meredith je stále v jejím stínu, ale snaží se dokázat, že se na školu nedostala jen kvůli ní. Zrovna nastupuje jako internistka do velké nemocnice v Seattlu spolu s novými přáteli, taktéž doktorskými zelenáči. Cristinou, korejskou prominentní studentkou, která má ale permanentně špatnou náladu a neumí projevovat emoce. Isobel, bývalou modelkou a teď velmi empatickou doktorkou, která nesnese, když někdo zemře. A nakonec je tu George, uťáplý doktůrek, který má poněkud ženské rysy, ale tvrdí, že rozhodně není gay. Tahle sestava se poprvé dostává do velké nemocnice, hned první den ve službě musí odsloužit osmačtyřicetihodinovou směnu a začíná si klást otázku, zda si opravdu vybrala dobré povolání. Čerstvým doktorům se nedaří napichovat žíly, nevědí, jak se chovat k rodinám pacientů, dělají chyby, ale občas někoho zachrání, i když si nevědí rady zkušení doktoři pracující v nemocnici léta. Tohle všechno vlastně Pohotovost dost připomíná. Ale zatímco Pohotovost je akční, neustále rozpohybovaná a jde v ní hlavně o případy, Chirurgové jsou pomalejší a případy jsou vlastně až druhotná věc. Ta první jsou postavy, které kvůli případům mohou procházet veletočem emocí.